Setkání lehokol

Archiv autora: Admin

Zahraje nám cimbálovka Vinár – už v pátek!

Už je to jasné. Můžete se těšit, že nám na srazu zahraje cimbálová muzika Vinár včele s primášem Pavlem Frantou. A to už v pátek, neb v sobotu jsou snad všechny cimbálovky s celého světa na Slováckých slavnostech vína v Uherském Hradišti. Z tohoto důvodu trochu měníme program, aby se nám do něj vešlo vše, na co se těšíme. Páteční zvukově světelnou noční vyjížďku tak přesouváme na sobotu 🙂

Setkání lehokol 2006 – Praha


Je čtvrtek večer 14.9.2006 a v Chrustenicích nedaleko Prahy se začínají objevovat nezvyklé stroje. Domorodci zalézají do svých příbytků a i ptáci raději hledají svá hnízda, aby se ukryli. Koná se tady totiž setkání lehocipedistů! Drsných můžů a žen, kteří to dělají nohama napřed!

Světýlka blikotají a v restauraci zdejšího kempu Válek (mimochodem zavírat plnou hospodu v deset je pěkně blbý nápad) je rušno. Debatuje se nejen o lehokolech, lehocipedech, lehátkových kolech a ležácích, ale i o velomobilech, tříkolkách, či back-to-back tandemech. To všechno jsou totiž oblíbené stroje této skupiny cyklistů. Ráno je však všem nad pochyby jasné, ža tato parta lidí, různého věku, národnosti i vyznání je více než mírumilovná a její jedinnou touhou je projet se na svých milovaných dvoukolových ořích a pořádně si pokecat.
A proto se pestrobarevný houf cyklistů vydává na vyjížďku do hlubokých lesů kolem Křivoklátu. Jedni volí tempo radostné až rychlostní, jiní odpočinkové ba spíše vycházkové.

Druhou skupinu nelze než obdivovat. Úžasný je totiž pohled na Richarda, jak se se svou Blaženkou projíždí, nebo na Honzu Kábrta, jak se nechává navigovat GPS a na svět se směje přes dva obrovské špígly.
Třetí skupinu tvoří jedinec, který raději zařadil zpátečku a vydal se vpřed, tedy co-pilot ležatého dvojkola, na kterém se sedí zády k sobě a je spíše známo jako back-to-back tandem.

Křivoklát však všechny nechává chladnými a raději než by se hnali za jeho věžičkami, volí příjemné svezení podél řeky Berounky. Ale co to?! Kde se vzal tu se vzal, z poza zatáčky vykoukl kopec.
A ne jen ledajaký kopec, ale strk jak blázen. Někteří funí a mydlí do pedálů až z nich pot stříká, jiní raději tlačí své miláčky a rozdávají úsměvy. A jak už to v pohádkách bývá když se jede do kopce, musí se pak také z kopce. A sjezd do Berouna opravdu stál za to, jen kuci na tandemu opět vařili brzdy a museli čekat u rybníčku až zchladnou. Jenže v pohádkách se také objevuje peklo, a přesně tím byla navštěva jedné z berounských hospod.
Dvouapůl hodinové čekání na něco k snědku, nevrlá obsluha a následné dohadování dalo všem zabrat snad ještě víc než předchozí kopec.
Člověk už by si pomalu myslel, že středočeské hospody a restaurace patří tak maximálně do koše, ale celkový názor alespoň trochu poopravila cukrárnička nedaleko Sv. Jana pod skalou.
Nabídka zmrzliny byla typicky Česká, tedy šmoulí a zmrzlinová, ale zapíjet se dalo jak Kofolou, tak chmelovým mokem, takže všichni byli naprosto spokojení. Do kempu to už byl jenom kousek a večer se zase, kecalo, řešilo, rozebíralo, poudalo a vykládalo. Nakonec došlo i na zprovoznění velké svítící čočky a na bílém plátně se za hurónského smíchu účastníků odehrávalo setkání z minulého roku.

V sobotu ráno se schylovalo k velké události. Všude po kempu se to hemžilo lidičkami, kteří měli oblečená žlutá trička s obrázkem lehocipedisty a nápisem: „děláme to nohama napřed“. Všichni se pak srotili i se svými stroji u brány do kempu a vyrazili dobývat matičku Prahu. Žlutá vlna se valila přes jednu vesnici za druhou a tu a tam zaplavila křižovatku, či autobusovou zastávku. V jednu chvíli dokonce rychlostí blesku stekla příliš daleko a pak se namáhavě vracela k parku na Ladronce. Odtamtud už to bylo lážo plážo kolem Strahovského stadionu až na Hradčany. Vojáčci v kukaních určitě nepamatují, že by je takovou silou zaplavila žlutá vlna, která se následně zformovala, aby mohla být vyfocena a nafilmována. Na celou lehokolovou slávu se totiž přijely podívat dokonce dva televizní štáby a při cestě zpátky s kamerou přicmrndával i Eduard Hrubeš z „Neváhej a toč“. Cílem byla Letná, kde se na malém plácku rkoužilo a osmičkovalo a se z toho některým udělalo špatně. Zpáteční cesta proběhla jako po másle a večer se tak mohli všichni zúčastnit Honzova vyprávění o lehokolové cestě po Albánii, Kosovu a Makedonii.

S lítostí musíme oznámit, že v neděli ráno museli někteří účastníci odjet, aby stihli dorazit do svých domovů ještě za světla, ale ti co zůstali si pěkně užili časovky na sto metrů. Kucí z Brna připravili lejzrové zařízení na snímání času a závodnící se pak rozjížděli a rozjížděli až jim vlasy vlály. Někteří se začali pořádně rozjíždět až v cílí, jiní už na startu měřeného úseku nemohli, protože nájezd akosi přepálili. Byl zde i pokus o druhé jízdy, ale Azubáci na oranžovém maxovi a blázen s Bavorákem zamotali lejzrům a stopkám hlavy natolik, že z toho nakonec nic nebylo. O prvních dvou místech už bylo rozhodnuto předem (Nink a Jirka Hebeda na lowracerech – strůjci závodu), takže rozhodující je až místo třetí, které získal Sjaak z Holandska.

Výsledky zpracované Jirkou Hebedou najdete zde.
Jirka zároveň prosí každého, kdo najde chybu ve svém jméně, komu špatně napsal jeho stroj, zařadil ho do špatné kategorie a nebo u koho jsou tyto informace nekompletní, aby neváhal a ozval se na hebi(mrtváryba)email(puntik)cz.

Jo a abych nezapomněl, bylo nás 67 a děkujeme Laďovi!

Honza Galla

 

Setkání 2005 Uherský Brod Nivnice

Setkání Nivnice 2005


Setkání v Uherském Brodě respektive Nivnici je za námi.

Bylo velmi příjemné zase se potkat se starými známými, seznámit se s novými lehocipedisty, obdivovat kola zcela nová i celkem stará, ale dosud neznámá.
Po značkách: Azub cca 29, ale o druhé místo se už dělí Velokraft 3, Nink 3, Gottwald 3 a Bartoš 3, následuje Štercl 2 a mnoho dalších homebuildů, celkem nás kdosi napočítal v sobotu dopoledne na náměstí v Brodě 51. Doufám, že jsem někoho s více stroji nevynechal.
Lehokol přibývá a není to jen zásluhou Aleše Zemánka v současné době jediného českého výrobce. Aleš byl organizátorem letošního setkání, jeho Azub Bike slavil své páté narozeniny a bylo co slavit.
Setkání se opět neslo v duchu přátelských vyjížděk, porovnávání kol a povídání. Obsahovalo letos novinku v podobě závodů. Jednalo se ovšem o závody do vrchu (= do šílenýho kopce po zcela neskutečný panelce) a nešlo nám o časy ale jako vždy spíše o zábavu.
Dorazilo i několik zahraničních účastníků, početná tradiční skupina Poláků spojených s firmou Velokraft, tentokrát všichni na prototypech krásného carbonového odpruženého semilowraceru. Přijeli dva vzácní přátelé z Německa (Azub 2 a HPVelotechnik Streetmachine) a setkání navštívil i američan Tom toho času cestující po České republice (Bikee CT). Přijeli i čtyři slovenští lehocipedisté, ale ty já osobně neskromně počítám za domácí (doufám, že i oni to cítí podobně).
Setkání začalo ve čtvrtek večer příjezdem prvních účastníků. na pátek byl plánován náročný dlouhý výlet po okolních kopcích. Ukázalo se pro mnohé byl z části pěší. Na druhou stranu známí sebevrazi si ve sjezdech poopravili maxima svých cyklocomputerů (85km/h Hebi?). Aleš překvapil nejprve sádrou na vyvrknutém kotníku a poté handybikem od Benecyklu, který vcelku logicky nakonec stejně vyměnil za auto. V podvečer se účastníci přesunuli na prohlídku místního pivovaru samozřejmě spojenou s ochutnávkou tradičních i netradičních piv Janáček. Večer probíhal v kempu vzájemným představením se a promítáním němých filmů (nějak jsme nedořešili zvukovou část projekce) s lehokolovou a cyklistickou tematikou.

Druhý den jsme se přesunuli na prohlídku prostor Azubu a poté na náměstí v Brodě, kam měli dorazit Honza s Eliškou jinak expedice TransBalkán na lehoklovém tandemu Azub. Opravdu přijeli z cca 50ti denní cesty. Trasa jejich Expedice TransBalkán nakonec jela Ukrajinou na Krym a zpět a vlastně tedy vedla dost jinudy. Hlavní je, že dojeli úspěšně do plánovaného cíle.
Z Brodu jsme popojeli do restaurace Koliba kde pokračoval nekonečný maraton hovorů o kolech, vzájemného zkoušení si strojů atd. Jak jinak to může dopadnout sejde-li se 50 chlapů se svými hračkami často vlastnoručně stvořenými.

Žen je mezi námi stále ještě pomálu i když přibývají. Ale poměr cca 5 ku 60 mluví za vše.
Z Koliby jsme polní zkratkou popojeli k další zastávce. Cesta byla velmi pěkná, na celoodpružených kolech pohodlná polňačka, myslím český standard. Tom ji ohodnotil vcelku v souladu s americkou silniční tradicí slovy, že být tu sám, tak kolo celou cestu vede.
Další zastávku okořenil výstup krojovaného souboru na narozeninách jakési babičky konajících se ve stejné hospůdce jako naše občerstvovačka.
Dokonce jsme ulovili vzácné foto opravdové moravské lehocipedistky a lehocipedisty.
Závěrečný mírný, ale velmi dlouhý sjezd zpět do Nivnice byl lahůdkovou odměnou.
Večer se konala narozeninová oslava Azubu, pilo se pivo a jedlo prasátko na účet oslavence. Opět jsme mluvili a mluvili a koukali na němé i zvukové filmy (ty z počítače) a viděli i zatím ještě pochopitelně nezpracované záběry z expediční kamery.

Nedělní ráno jsem už ujížděl takovou menší dodávkou do Prahy a tak pro mne setkání skončilo brzkým ránem.

Děkujeme Aleši
Příště se potkáme opět v září v Praze. Pořadatelem bude Lehokolo.com tak držte palce a těšte se.

Láďa Bláha